Jak jsem přesedlala na Kostku Twenty

twenty_m_8_2015Říká se, že žádný koloběžkář jen u jedné koloběžky neskončí… Nevím, nakolik to skutečně platí, ale pravdou je, že jsem před několika měsíci přesedlala z jedné koloběžky na druhou. Vedle Hillky se u nás objevila Twentyna. Pro neznalé – ke koloběžce Kostka Hill přibyla koloběžka Kostka Twenty.
Ještě v době, kdy byla Twenty v úplném záběhu, v podstatě hned po několika prvních vyjížďkách, jsem ji podrobila pořádné zatěžkávací zkoušce – vzala jsem ji na Jizerskou kolobku, takže jsme spolu po kopcích Jizerských hor najezdily víc jak 50 km po asfaltu, po panelových, šotolinových a nezpevněných cestách. A náramně jsme si to užily.

koloběžka Kostka Twenty
Tak to je ona – Twentyna

A jaká je tedy Twenty?
Přestože jsem měla pocit, že mě nemůže ničím překvapit, na Kostce jsem se přece jen vozila už rok, určitý rozdíl mezi oběma holkami je. Na první pohled jsou skoro stejné – stejná řidítka, stejná výška nášlapu, stejné plíšky na stupátku, stojánek… nicméně Twenty je holka o krapet větší – vzadu o kousek povyrostla, takže má zadní kolo stejně velké jako to přední. Tedy 20“ vpředu i vzadu. Obratnost jí ale zůstala, jen získala na rychlosti. Opravdu sviští o něco rychleji, v místech, kde jsem již Hillku postrkávala, s Twenty se ještě vezu. Má i spousty dalších vylepšení týkajících se tuhosti rámu, kol, ložisek… ale kdo se má v těch technických parametrech vyznat. 🙂 Já se moc nevyznám, zato vám ráda sdělím, co mi udělalo radost a co se mi líbí.

koloběžky Kostka Twenty
Kostka Twenty má užší rám a kola vypletená na úzkých nábojích

Takže co oceňuji na Twentyně nejvíc, je inovativní zúžená koncepce rámu, jak uvádí výrobce, a užší náboje kol, přesněji (65 mm). Radost mi to zúžení dělá hlavně vzadu. Nevnímám to jako designový prvek ani snahu výrobce dodat koloběžce módní štíhlé linie, i když to bezesporu vypadá dobře. Oceňuji hlavně tu praktičnost. Pokud jste se při koloběhu párkrát břinkli do kotníku, tak asi víte, co mi dělá radost. Náboj je totiž střed kola a pokud je užší, je užší i rám v místech, kde se kolo upíná. A to znamená, že není sebemenší důvod k obavám o kotníky. Sice se mé jízdy na Hillce už nějaký čas bez naražených kotníků obešly, ale tady je větší jistota, že nic nehrozí. I když náhoda je blbec 🙂 a navíc každý z nás jezdí jinak a každý je také šikovný tak nějak víc či míň, takže zaručit to nemůžu.

brašnička na koloběžku
Brašnička ladí s barvou koloběžky

Nezbytné doplňky
Twentynu jsem si už také hezky po žensku vytunila: žádný vodotrysk, fontána ani elektrický pohon… 🙂 Vybavila jsem ji držákem na lahev, cyklocomputerem, klickfixem kvůli košíčku a zatím jen předním blatníkem. A tak si pořád zachovává skvělý sportovní vzhled. Zadní blatník sice už netrpělivě čeká na namotování, ale v posledních měsících moc neprší, vlastně neprší vůbec a občasný deštík (i slejvák) se při nejhorším dá zvládnout bez blatníku. Voda a špína mi totiž nevadí, to mnohem horší jsou slimáci nalepení na lýtku. Ale letos tak trochu počítám, že slimáčci, které jsem potkávala na jaře jako docela malá slizká miminka, horké léto nepřežili, takže s montáží blatníku nijak nespěchám. A taky jsem svou Twenty vybavila brašničkou. Twenty je šedá, tak je pro ni samo sebou nutná brašnička v docela jiných barvách, než má Hillka. Přece jen je to tak trochu módní doplněk. A ten musí ladit.

Jedna nebo obě?
Zatím máme společně najeto 560 km a už jsme se celkem skamarádily, Zvykly jsme si na sebe, také jsme společně zvládly karambol a obě jsme se nepěkně odřely… Jen Hillka v poslední době spíš lenošila, a protože skutečně obě holky neujezdím a místa doma není nazbyt, jedna musí z domu. Zní to hrozně a v první chvíli to pro mě byla nepřijatelná představa – přece jen k sobě s Hillkou už nějaký čas patříme, najely jsme spolu víc jak 1300 kilometrů a pojí nás dohromady první koloběžkové zážitky i natlučené kotníky. Ale uznejte, obě holky jsou si dost podobné a abych s nimi na střídačku vyrážela obden, to mi přijde zbytečné. Zvlášť, když vím, že jednumůžu předat do rodiny, kde jí také bude dobře.
A tak jsem Hillku minulý týden předala do pěstounské péče. 🙂 Už několik dní bydlí 100 km daleko. Moje sestra Petra totiž pod vlivem mého neustálého nadšení, básnění o koloběhu jako sportu, nad který není a který má nespočet výhod od nápravy zad, skvělé nálady až po pevnější zadeček, si před nedávnem koloběžku vypůjčila. Nejenže pak následovalo několik telefonátů plných otázek, ale zahrnula mě i kupou dojmů a pocitů. Zejména druhý den po jízdě: „Musím o koloběžce pořád přemýšlet! Dnes mě bolí snad i smrkání. Je to paráda… Jsem nadšená!“ Nevím, jestli jste to pochopili, ale radost z bolavého smrkání byla radost z toho, že hodina jízdy na koloběžce dala mé sestře pořádně do těla, a to nadmíru splnilo i její představy o pořádném tréninku. Nová koloběžkářka teď prohání Hillku skoro denně. Někdy i dvakrát denně. Pravidelně dostávám zprávy o najetých kilometrech a dojmech z každé projížďky. Aby mi prý po Hillce nebylo smutno a taky abych věděla, že je o ni dobře postaráno. 🙂

1 Komentář

  1. Jé tak konečně vidím tu novu krásu. Neboj, o Hillku se starám, jako by byla má vlastní. Další jízda se plánuje zítra ráno a už se nemůžu dočkat. Je to opravdu krásný pocit. Tak užívej a až přijedeš, můžeš se na ní projet. Tvá sestřička Petra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *