S Jaroslavem Juřicou o designování koloběžek

yedoo_jjurica_m_20160922Zamysleli jste se někdy nad tím, že za krásou vaší oblíbené vázy, telefonu nebo kola stojí konkrétní člověk – designér?
Že právě on dokáže často i něčemu docela obyčejnému, jako je třeba koloběžka, vyladit křivky natolik, že se do nového stroje zamilujete na první pohled ?
Samozřejmě, že to není tak jednoduché, každý průmyslový designér totiž nikdy nepracuje sám, má k ruce další odborníky, ale je to právě on, kdo je zodpovědný za estetickou stránku věci. A jak mi prozradil Jaroslav Juřica, designér nové modelové řady hliníkových koloběžek Yedoo Alloy, důležitá v tomto případě nebyla jen krása, ale společným cílem celého tvůrčího týmu bylo vytvořit co nejlepší koloběžku na trhu. Nakolik se to povedlo, se nejspíš uvidí až časem, ale už teď se koloběžka Yedoo Wolfer, největší z koloběžek z nové řady Alloy, pyšní oceněním Red Dot Award 2016 v kategorii produktového designu. A to je víc než dobrý start!

Jaroslav Juřica - designér koloběžek Yedoo Alloy
Jaroslav Juřica – designér koloběžek Yedoo Alloy

Spolupráce na řadě koloběžek Yedoo Alloy nebyla vaše první spolupráce s firmou Yedoo, jejich koloběžky jste designoval už dříve.
Ano, pracoval jsem na koloběžkách Yedoo už před časem, konkrétně na řadě Yedoo New Collection, v rámci týmové práce agentury Cocoon. Podílel jsem se tehdy na kompletním re-designu koloběžek. Tým se sice časem rozpadl a já se osamostatníl, s Yedoo jsme ale zůstali v kontaktu a když mě znovu oslovili, s radostí jsem souhlasil.

Dá se na koloběžkách vůbec vymyslet něco nového?
Podobně bychom se mohli zeptat na design aut, která se mohou zdát dokonalá a designéři pořád přicházejí s něčím novým. A ač se to nezdá, koloběžky umožňují velké designové změny… Doteď to byly spíš jen svařené trubky, neboť objem koloběžek, který se dosud vyráběl, z principu neumožňoval velké experimenty, ale rozvoj koloběhu zákonitě posouvá dál i výrobu… A myslím, že s Yedoo se nám podařilo v koloběžkovém světě posunout hranice. Částečně jsme převzali technologie, které dosud používala jen cyklistika, vyrobili jsme velmi lehkou koloběžku s hliníkovým rámem a nejdelším stupátkem, které je přesto stejně pevné jako u koloběžek konkurence. A věřím, že tenhle posun napomůže dalšímu rozvoji a ruku v ruce s nárůstem obliby koloběhu začnou i ostatní výrobci hledat nové možnosti…

Navrhovat jen v počítači už dnes nestačí...
Navrhovat jen v počítači už dnes nestačí…

A jak to funguje? Svezete se na koloběžce, pak se posadíte, vezmete si papír, skleničku vína a začnete kreslit první návrhy?
Takhle romantické to není. Možná si uvařím kávu a někdy si dám panáka, to jo… 🙂 Od počátku si hraju s tvarem, ale není to jen na papíře, používám polystyren, hlínu…, cokoli. Snažím se pracovat v měřítku jedna ku jedné, proto si vyrobím model rámu a vytvářím různé tvary, lepím a různě dotvarovávám. Navrhovat jen v počítači, ačkoli se to tak může v dnešní době zdát, je stále nedostačující. Model 1:1 mi napoví nejvíc, ostatně i auta se tak dělají. To je totiž jediná pravdivá informace, kterou lze z návrhu dostat. A to je také věc, kterou jsem oproti předchozí spolupráci v agentuře s klientem změnil – s Jakubem Bostlem, šéfem vývoje Yedoo, jsme si domluvili pravidelné celodenní workshopy, postupovali krok za krokem a na modelu 1:1 jsme vše společně postupně ladili.

Rám budoucí koloběžky Yedoo z 3D tiskárny
Rám budoucí koloběžky Yedoo z 3D tiskárny

A jak probíhalo testování finálního tvaru rámu?
Rám, resp. jeho jednotlivé díly, jsme si vytiskli na 3D tiskárně po malých kouskách a slepili ho. A s tím jsme pracovali, než jsme vyrobili rám skutečný, hliníkový. Ověřili jsme si tak vše, co se dalo, dohodli jsme se, co se zmenší, co se posune. Rám jsme i vyzkoušeli, i když byl vytištěný z 3D tiskárny, tak jsme se na stupátko (po podložení) mohli normálně postavit. Na modelu 1:1 jsme tak vše mohli vyzkoušet.

Zmínil jste, že jste úzce spolupracoval s šéfem vývoje Yedoo. Je to při vývoji nové koloběžky nezbytné?
Když chcete navrhnout a vyrobit dobrou koloběžku, tak samozřejmě ano. My, abychom dosáhli nejen designové, ale i vysoké technické a konstrukční kvality, tak jsme řešili mnoho detailů, hlídali rozměry i každý gram… a to „držel“ právě konstruktér Jakub Bostl.

Designér s konstruktérem se musí shodnout - Jaroslav Juřiva a Jakub Bostl
Designér s konstruktérem se musí shodnout

A aby to fungovalo jako celek, byl to někdy mezi námi tak trochu boj. 🙂 Technik potřebuje něco a já potřebuju něco, proto je důležité najít správný komunikační kanál a rozdělit nebo si určit své role. Abychom si nelezli do zelí. Musíme se shodnout, respektovat a upustit ze svého ega… 🙂
Navíc já jako designér jsem na koloběžce tolik nejezdil, Kuba na koloběžkách jezdí skoro celý život a přesně ví, kde co vadí, co je třeba změnit – takže mi návrhy často vracel s tím, že se to a to musí předělat… A mimochodem, i přes tento neustálý profesní boj se mi s ním dobře pracuje a stali jsme se dobrými kamarády.

Nakolik se liší práce na designu koloběžek od práce na designu jiných výrobků, např. nábytku, který často děláte? Už jen to, že židle stojí a koloběžka se hýbe…
No, i ze židle můžete spadnout… 🙂 Liší se to v mnoha věcech, zejména pokud je to průmyslový výrobek určený pro masovou výrobu. Nábytku se totiž často nevyrábí takové množství v jedné sérii. Už proto je přístup zcela jiný: Židli navrhuji sám za sebe a výrobce ke mně přistupuje jako k designérovi – výtvarníkovi. U koloběžek nemůžu prosazovat jen svůj výrazový styl, musím respektovat danou značku a její tvář, specifické požadavky na výrobu a v každém případě musím brát ohled na materiál a jeho vlastnosti. A ten je docela jiný než na nábytku.

Práce designéra je hledání ideálního řešení... a tady to nebylo jinak
Práce designéra je hledání ideálního řešení… a tady to nebylo jinak

Znamená to tedy, že nejvíc vás ovlivňuje materiál a informace od techniků, kteří vám řeknou, co musíte dodržet a co materiál umí či dovolí?
Na začátku se snažím technologií příliš nesvazovat. Ale vždy je dobré, když designér nějakou zkušenost s materiálem má. Jsem vyučený truhlář, takže znám dřevo, což je určitá výhoda. Znalost jednoho řemesla vás naučí respektu k danému materiálu a tím očekáváte, že jiný bude mít také svá specifika. Své vlastnosti má kámen, železo i hliník… a i když vím, na co si dát pozor, mohou se během vývoje vyskytnout problémy, které je třeba řešit – v takové chvíli letím do výroby, abych byl přímo u toho a problém pochopil.
Přirozeně se i stává, že předložím nějaký návrh, kouknou se na to kolegové z výroby a zjistí se, že prototypy rámu či jiné věci nefungují… nebo že to má vliv na cenu. Já to sice navrhnu, ale ten detail je tak složitý na výrobu, že ho prostě musím změnit, abych výrobek zbytečně neprodražoval nebo jinak nekomplikoval. Zkrátka musím se přizpůsobit výrobním podmínkám. Ve skutečnosti je to však ještě složitější – je to takový trojúhelník mezi managementem, výrobou a mým návrhem.

Musel jste hodně ustoupit ze svých prvních návrhů a představ?
Už ani nevím, protože jsem s výsledkem moc spokojený. 🙂 Práce designéra je hledání ideálního řešení v dané situaci s danými možnostmi za přiměřené náklady. Pakliže respektujete funkci, jste o krok blíž k tomu, aby se produkt líbil. Ještě bych to vyjádřil jinak – když bychom se podívali třeba na židli, která má jednu nohu někde mimo, tak se vám pravděpodobně nebude líbit už jenom proto, že nefunguje jako židle…

Možná, že za 10 let bude koloběžka úplně  jinde, ale každá nová bude nejspíš vznikat podobně
Možná, že za 10 let bude koloběžka úplně jinde, ale každá nová bude nejspíš vznikat podobně

Jako designér se ale přece nemůžete držet toho, že židle musí vypadat jako židle, můžete přijít s něčím úplně novým. Nemůžete brát neustále ohled na nějakou zažitou představu. Nebo se pletu?
Dostáváme se do filozofické roviny… 🙂 Máte do jisté míry pravdu, ale musíte také cítit sémiotiku toho produktu. Jakmile vidíte, že židle přestává vypadat jako židle a nevidíte v ní její funkci, tak k ní budete mít takový jakoby odtažitý přístup a v podstatě z ní těžko uděláte komerční výrobek. Design někdy naráží na strašně moc faktorů a třeba neuspějete, protože s takovým řešením přijdete moc brzy. I když je to pěkné a funkční, prostě to nikdo chtít nebude. Roli hraje hodně věcí.
A co se týká koloběžek, je docela dobře možné, že za 10 let bude koloběžka někde jinde. Už teď mám pocit, kdykoli jedu na Wolferovi, že se na mě lidé dívají jinak, než kdybych jel na obyčejné koloběžce, na kterou si už zvykli. Koloběžka je stále ještě zažitá spíš jako hračka pro děti, zatím to není plně respektovaný dopravní prostředek. Ale posouvá se to, a tak si můžeme dovolit koloběžku s 28“ kolem. Ostatně tak velká přední kola se před několika lety u koloběžek ještě vůbec nepoužívala…

Co dalšího hrálo při designování koloběžek roli? Musel jste sledovat konkurenci a hodně na koloběžce jezdit?
Jasně, projeli jsme koloběžky snad všech dostupných značek, abychom věděli… A abychom se mohli vůči něčemu vymezit, museli jsme to znát… A abych pochopil o čem to je, bylo pro mě samozřejmě důležité začít na koloběžce jezdit. Hodně informací mi poskytl Jakub, který koloběžkami opravdu žije, takže to bych objevoval Ameriku. 🙂 On aktivně jezdí snad dennodenně, ví, co a jak a kdyby mě se to zdálo pohodlné, tak on řekne: „Na tom ale 100 km neujedeš!“ Tyhle věci má v malíčku. A pak koloběžka nejezdí jen dopředu, takže je třeba řešit i to, co dělá koloběžka, když se nakloní na stranu, když zatočíte, že může ustřelovat zadní kolo a důležitá je i spousta dalších detailů… A na to já jako designér nikdy sám přijít nemůžu. Proto jsou cenné diskuze s ostatními lidmi, kteří to mají najeté a mohou vám říct věci, které bych jinak neobjevil.

O téhle koloběžce se celou dobu bavíme -  Yedoo Wolfer
O téhle koloběžce se celou dobu bavíme – Yedoo Wolfer

Jezdil jste před tím na koloběžce? Nebo díky tomu jezdíte až teď? Jak vás to baví?
Jezdím a jezdil jsem i dříve, když jsme dělali naši první ocelovou koloběžku, ale moc mě to tenkrát nenadchlo. Bylo to fajn, měl jsem z toho radost, ale koloběžka byla pro některé účely příliš těžká… Zato teď je to jiné, na novém Wolferovi to frčí parádně. 🙂 Jediný odpor je moje tělo, a tak mě to víc baví. Jezdím do práce i z práce, zajedu si na koloběžce do kina…

Nemrzí vás, že se o designérech vlastně moc neví? Budete mít na koloběžce svůj podpis?
Průmysloví designéři se na své produkty normálně nepodepisují. Běžný zákazník to nejspíš neví, nezajímá ho to, v rámci profese se o tom ale ví. A nemyslím, že je to úplně nutné. To by se v tomto případě na rám museli podepsat i Kuba a grafici ze Studia Najbrt… Prostě v okamžiku, kdy bych se pod to nebo na to podepsal já, tak bych si přisvojil práci celého týmu. Ale na židli jsem podepsaný. Značka už s tím pracuje, má různé druhy židlí a každou navrhl jiný designér, a na tom je to postavené. A i když se pod tuhle koloběžku můžu podepsat klidně dvakrát, je to týmový výsledek a tam se to nedělá. Nejspíš i proto, že průmyslový design představuje jen část veškeré práce na výrobku, která se prolíná s ostatními profesemi a zbytek je to, co není vidět.

Děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Jaroslava Juřici a archiv Yedoo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress spam blocked by CleanTalk.