Na koloběžce do Skotska

Andulka_Skotsko_m_20160204Pro Andulku Šafářovou to byl jen delší výlet, na který se vydala vloni o letních prázdninách. Je sice učitelka, ale vůbec byste to neřekli – ráda dělá blbosti a ráda poznává nová místa a nové lidi. A dokonce se i ráda učí. A protože se člověk nejvíc naučí, když vytáhne paty z domu, vyráží dost často na zkušenou do světa.
A nejspíš v této souvislosti Andulka podniká i jiné neobvyklé věci: teď nemyslím jen její koloběžkové cesty po Evropě, ale třeba i to, že nějaký čas učila děti v Kargyaku, v odloučené vesnici v indickém Himaláji v nadmořské výšce 4200 m n. m., kde dosud přežívá původní tibetská kultura. Prostě Andulka poslední dobou vyráží, co to jde. A nemusí to být daleko, někdy jí prý úplně stačí projít se Prahou…

Andulka s kamarádkou Petrou
Andulka (vlevo) s kamarádkou Petrou (ostatně ta za všechno může – dala Andulce do ruky koloběžku)

Jak dlouho jezdíte na koloběžce?
Na koloběžce jezdím dvě sezóny. Ani nemůžu říct, že pravidelně. Zkrátka když je čas a chuť, vyrazím na výlet.

Jaké vyjížďky máte nejraději – kratší tréninky nebo delší výlety? A účastníte se koloběžkových závodů?
Závodů se účastním, ale vlastně ani ne tak kvůli koloběžkám, jako spíš kvůli lidem, kteří se kolem koloběžek vyskytují. Koloběžkářská komunita je v ČR poměrně malá, skoro všichni se známe a závody jsou místem, kde se můžeme potkat, popovídat si, zajít na pivo… Z toho je zřejmé, že se na závody fyzicky nepřipravuji. Vlastně jsem dodnes nebyla na žádném oficiálním (ani neoficiálním) tréninku 🙂 Radši čas od času vyrazím s kamarády na koloběžkový výlet.

Po cestě do Skotska
Kudy to ta Andulka vlastně jela?

Kde se vzal nápad podniknout delší cestu?
Předloni mi kamarádka Petra Koblížková dala do ruky koloběžku, aby měla „parťačku“ na ježdění. Dodnes si vzpomínám, jak jsem po cca 7 km dojela domů a nadávala jí, že mě všechno bolí. Krátce na to jsme vyrazily na můj první výlet – z Tábora do Prahy (asi 100 km). Tehdy jsem zjistila, že 100 km se dá ujet za jeden den a nic mi neupadne. Další výlet už byl od pramene Labe k moři a zpět (přes 2000 km) a tam jsem zjistila, že k takhle dlouhým výletům pořád není potřeba žádná speciální příprava. Cesta do Skotska už byla plánovaná jako „celoprázdninová“, přibližně 5500 km dlouhá. Vlastně je to pro mě pořád výlet. Jen možná trochu delší, než obvykle výlety bývávají.

A proč zrovna Skotsko?
Původně jsem chtěla jet lowcoast. To mj. znamená vybrat destinaci, kam se dá dojet i přijet po svých, čímž odpadnou náklady na dopravu. I když lístkům na trajekty se nevyhnete. Taky nemám ráda teplo. To jsem ovšem netušila, že polovinu Skotska pojedu v zimních rukavicích. A protože jsem věděla, že část cesty se mnou podnikne i Petra a ta řekla, že do Ruska se mnou fakt nepojede, bylo jasné, že musíme zůstat v Evropě.

Co následuje po rozhodnutí – jo, pojedu do Skotska!
Sbalíte se a vyrazíte 🙂 Hrozně nerada plánuju. Plány se v podstatě vždycky změní a pak to byl vyhozený čas. Navíc pořád se člověk pohybuje v civilizovaném světě, takže velkolepé plánování typu „coby, kdyby“ není třeba, protože se dá skoro všechno operativně zařídit.

Koloběžka s nosičem vpředu
Andulčina plně naložená koloběžka

Na jaké koloběžce jste jela? Měla jste ji „osahanou“ nebo jste si pořídila pro účely této cesty koloběžku novou a musela si na ni teprve zvykat?
Jela jsem na zapůjčeném prototypu koloběžky Yedoo Wolfer s koly 28“/20“ s hliníkovým rámem, pneumatikami Schwalbe Marathon, zadním blatníkem a nosičem nad předním kolem, který mi šéfkonstruktér Yedoo Jakub Bostl vyrobil už na předchozí cestu podél Labe.
I když jsem koloběžku měla osahanou, naložená se chová úplně jinak, takže jsem si na ni první tři dny cesty musela zvykat a chvílemi se s ní doslova prát. Ale pak už to (až na malé karamboly) bez problémů jelo.

Andulka na cestě
Andulka na cestě – to byl jeden z hezčích dnů

Jak dlouho jste se na cestu připravovala? Trénovala jste nějak speciálně?
Jela jsem bez předchozího tréninku. To je jedna z věcí, která mě na koloběhu velmi baví. Člověk se unaví úplně celý, ale nepřetíží si nic natolik, aby nešlo pokračovat v cestě. V rámci příprav mi nejvíce času zabral výběr a nákup map. Principiálně jezdím podle map papírových – člověk víc bloudí, přijde do kontaktu s lidmi (protože se jako blbec neustále ptá na cestu) a nemusí řešit, kde dobíjet baterie k „moderním technologiím“. Na druhou stranu, není reálné s sebou táhnout kupu cyklomap na celou cestu, protože člověk může vést jen to, co uveze. Nakonec jsem zvolila měřítko 1:300 000, což je podrobnější automapa, v domnění, že to bude stačit.

Skotsko - venkovská idyla
Skotsko – venkovská idyla

Podle čeho jste volila, kudy pojedete, která místa navštívíte?
Když člověk jede, tak jede. Co uvidím cestou, to uvidím. Co cestou nebude, nebude. Věděla jsem, že chci zůstat alespoň jeden den bez koloběžky v Edinburghu, abych si prohlédla město. Měly jsme se tam potkat s Petrou, která se mnou jela zpátky, takže jsme se dohodly, že pro mě to bude odpočinkový a pro ni aklimatizační den.
Žádný jiný plán jsem neměla. Předem jsem si prohlédla mapu, vyznačila cestu, která je od oka nejkratší a ta mi dávala směr. Pak už si to člověk upravuje, jak se mu to hodí. Například v Německu se mi líbilo jet podél řeky po cyklotrase, tak jsem na ní zůstala déle a k původnímu směru se přichýlila jinde. V Holandsku jsem zase hodně bloudila, proto jsem nakonec musela jet podél dálnice, která je vždycky dobře značená.
Jediné, čím jsem byla limitovaná, byl odjezd trajektu, na který jsem měla koupený lístek z Hoak von Holland do anglického Harwich, a termín setkání s Petrou v Edinburghu. Všechno ostatní bylo upraveno podle aktuální situace.

Skotsko - a sluníčko nikde
Skotsko – a sluníčko nikde

Kolik km trasa měřila a kolik dnů cesta trvala? A kolik km jste měla naplánováno denně ujet?
Celková trasa měřila cca 5500 km a cesta byla naplánovaná na 55 dní + 3 dny rezerva. Teoreticky počítám se 100 km denně. Je ale jasné, že první týden (než se tělo pořádně rozjede) ujedete méně. Mě situaci velmi komplikovala tropická vedra, která byla nad Evropou cestou přes ČR a více než polovinu Německa. Zároveň si nemůžete pomoci tím, že pojedete v noci, protože únava se pak střádá mnohem rychleji a nakonec vám nedostatek spánku znemožní pokračovat, o bezpečnosti jízdy v noci nemluvě. Je ale zřejmé, že o co jeden den ujedete méně, o to musíte další den trasu natáhnout. A to vám mentálně nedá, abyste se flákali, protože víte, jak to bude zítra bolet… Přesto musíte poslouchat vlastní tělo. Když se mu to nelíbí, zahájíte tzv. líný den. Já během líného dne např. dlouho spím, ještě déle se válím, často obědvám tam, kde jsem spala, a když se odpoledne vykopu na cestu, jedu si tak na pohodu. Letos měl můj nejlínější den asi 45 km. Často se dá ujet i 80, přestože jste vyrazili až po obědě, protože jste odpočinutí. Zastávám ale názor, že pokud to jde, mělo by se vlézt na koloběžku každý den, jinak tělo napadne „aha, tak ono to tak nemusí být pořád“ a začne neskutečně bolet…

Co s sebou na cesty?
Jen tahle výbava nestačí

Jak se doporučujete na takovou cestu vybavit?
Především mentálně. Nemůžu říct, že s co nejlehčím zavazadlem a dobrou pojistkou dojedete nejdál 🙂 Samozřejmě pojedete snadněji, ale to, jaká bude vaše cesta, záleží na tom, jakou si ji uděláte. Pro mě tyhle cesty jsou a vždycky budou výlety. Když se mi chce jet, jedu, když ne, nemusím.
Jsem na dovolené, a proto mě nemusí zajímat, kolik kilometrů ujedu, kolik kalorií u toho spálím nebo jestli moje boty smrdí nebo ne (a že smrděly dost). Nemusím to před nikým obhajovat, protože to nejdůležitější je, jestli mě to takhle baví, jestli to tak chci a zda-li si to užívám.

Andulka s Petrou
Teď už společně – Andulka s Petrou

Proč jste se rozhodla cestu podniknout z velké části sama? (Poznámka: ve Skotsku se k Andulce přidala kamarádka Petra).
Jako učitelka mám volno v době, kdy ho nikdo jiný tak dlouho nemá (kromě učitelek, a s těma já nikam nepojedu). Ale není to důvod, proč bych seděla doma. S narůstající únavou jsem samozřejmě méně tolerantní, proto jsem velmi vybíravá s kým bych na tak dlouhou dobu vyrazila.
S Petrou se známe odjakživa, sneseme se unavené, protivné a smradlavé (Petra promine), ale kvůli zmiňovanému volnu se ke mně přidává vždy jen na část těchto dlouhých výletů. Letos to mělo být na měsíc – z Edinburghu zpět do Prahy.

Jak je taková cesta finančně náročná?
Jde o to, jak moc si užíváte. Dokud jsem jela sama, bylo to celkem levné. Hodně jsem spala u hodných lidí doma nebo na zahradě, čas od času v kempu. Nakupovala jsem v supermarketech a vařila si na plynové bombě. Když se ke mně přidala Petra, stavily jsme se občas někde na kafe nebo na pivo, občas na jídlo v levnější restauraci. Taky ve dvou lidech v jednom stanu máte tendenci se více mýt, takže jsme v kempech stavěly častěji. Celkově mě ale měsíc na cestách (i s jízdenkou na autobus zpět) stál něco přes 20 000 Kč.

Skotsko - chvilka odpočinku
Chvilka odpočinku – Andulka (vpravo) s Petrou

Co Vás na cestě nejvíc překvapilo?
Velmi příjemně mě překvapila pohostinnost lidí v cizině. V Německu jsem se paní před supermarketem zeptala na nejbližší vhodné místo na spaní a ona si mě vzala domů, dostala jsem večeři, snídani a ještě svačinu na cestu. Když jsem se v Anglii ptávala na cestu, velmi často mě zvali domů na čaj a něco k snědku. Dvakrát se mi stalo, že člověk, kterého jsem se ptala, sedl na kolo a jel mě doprovodit přes město nebo jednou dokonce přes 20 km daleko, aby mi cesta lépe ubíhala a abych nebloudila po malých silničkách. Ve Skotsku nám dokonce dali k dispozici moderně zařízený kostel na celou noc. Takhle milé lidi v Čechách moc nepotkáte.

Cestu jste kvůli zranění nedokončila, řada lidí se v takovém případě po čase vrací své plány splnit, jak je to s Vámi? Nebo máte jiné plány?
Bohužel, díky mému úrazu kotníku, na cestě zpět poblíž Manchesteru, jsme musely akci předčasně ukončit – po 26 dnech a 2500 km – a do Prahy jsme se dopravily autobusem. Takže se cesta z Manchesteru nabízí jako logická. Pořád je to kolem 2500 km pěkného koloběžkování. Všechno ale záleží na zdravotním stavu. Stále ještě nemám kotník úplně zdravý, tak uvidíme…

Pokud si o cestě do Skotska chcete přečíst víc, nakoukněte na facebookovou stránku Ze mě je Koloběžkatá, kterou Andulka s Petrou založily speciálně kvůli téhle cestě.

Foto: Andulka Šafářová a Petra Koblížková

2 komentáře

  1. Ahoj,

    Pěkné čtení, díky. Obdivuju ty bágly na řídítkách. To já bych si vzal spíš víc peněz a jel na lehko. Tedy nemít dvouletou cácorku, což znamená, že jezdím spíše jen okolo Prahy. Dojel jsem zatím max 92 km směr Kolín. Jezdil jsem na Kostce 20/20, na té to šlo dost ztěžka. Před pár dny jsem na ni ale hodil sedátko pro prcka a k tomu si pořídil Kickbike 28/28, tak už si začínám zvykat na trošku nižší postoj :)) Taky jezdím nejraději sám. Není nad to pobýt občas nějaký čas sám se sebou.

    Ať to jezdí!
    V.

  2. Ahoj, Vašku,
    děkuji za komentář i za Váš názor a dojmy z ježdění.
    Na koloběžce se dá jezdit celý život – takže už teď, Vašku, klidně plánujte, kam se vydáte, až ta Vaše cácorka povyroste. 🙂
    A také si říkám, že (i když počítáme ujeté kilometry a na každý svůj větší výkon jsme náležitě pyšní) je nejspíš úplně jedno, kam dojedeme a kolik ujedeme. Důležitější jsou skvělé pocity, uspokojení a radost z každé jízdy. A třeba také ty chvíle, kdy jsme jen sami se sebou… nebo naopak v partě se stejně „potrefenými“ lidmi.

    Šárka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WordPress spam blocked by CleanTalk.