Jeden závod – spousta dojmů

závody 2014Přestože mám svůj první závod už pár dní za sebou, musím se k němu vrátit. Ač jsem to netušila, moje zážitky zpestřily den i lidem okolo…

Hned večer po závodě mi shodou okolností zavolala sestra Pavla. Asi by se o mém odpoledním programu nedozvěděla nebo až bychom se viděly, ale já, plná dojmů, jsem to prostě vypustila.

A tak jsem ji vylíčila, jak mi ujelo závodní pole, jak jsem v zatáčce za startem, měla kolem sebe několik dětí a v zúženém místě jsem je pro jistotu před sebe pouštěla. Nebylo to pro jejich větší šance na vítězství, ani pro to, že jsem matka, ale jednoduše pro obavy před jakoukoli kolizí. Děti jsou totiž nevyzpytatelné, při jízdě na kole kličkují, vrávorají, někdy vůbec neodhadnete, kudy a kam se vydají. A na koloběžce se snahou jet co nejlíp a nejrychleji obzvlášť…

Vůbec mě nenapadlo, že začátek bude tak důležitý. Že mi všichni ujeli, mi došlo, když už bylo pozdě. Jednu chvíli jsem sice před sebou viděla jednoho ze závodníků nebo to byla závodnice? Ale než jsem několikrát vyměnila nohu, byli v nedohlednu. Jasně, že jsem do toho mohla trošku víc šlápnou, zkusit je dohnat (pokud by mi ovšem síly stačily). „Ale víš co,“ říkala jsem ségře, „mým cílem bylo dojet… nemohla jsem riskovat, že v půlce závodu vypustím duši, dojdou mi síly a nedojedu. První závod jsem přece jela hlavně na jistotu.“ Své zážitky jsem asi líčila hodně přesvědčivě a s notnou dávkou humoru… Nasmály jsme se, jako bych vyprávěla hodně povedený vtip.

start Koloběhran
Závodníci krátce po startu

Za dva dny volala sestra Petra: „…prý jsi jela závody…“ vyzvídala a hlásila současně. Zážitky jsem příliš líčit nemusela, sestra A to sestře B vylíčila za mě. 🙂 Ale přiznávám, když vás druzí obdivují, přestože jsou to jen o 14 let mladší sourozenci, člověk si to chce užít a tu chvíli malé slávy malinko natáhnout. A tak jsem ještě pár postřehů přidala.
Den poté zazvonil telefon. Volala skoro 70letá maminka: „… tak holky říkaly, že jsi jela závod na koloběžce…“ No, co myslíte? Mamince jsem pár věcí, které už asi slyšela, zopakovala a přidala i poznámku, že jsem v jednu chvíli vůbec nevěděla, jestli jedu správně. Trať byla značená dobře, ale jak jsem jela sama a ze závodníků nikde nikdo, připadalo mi, že jsem to vzala oklikou a jedu o kolo víc… Mamince jsem zvedla náladu a předpokládám, že vše do detailu vylíčila tátovi.

A pak, že závod je zážitkem jen pro závodníka a pro diváka u trati či u televize. Jak je vidět, jeden jediný závod může zpestřit docela obyčejný den úplně celé rodině. Škoda jen, že nezavolal taky brácha…