Mám kamarádku Irenu a ta mi prozradila, že její kamarádka Milena má syna. To není nic neobvyklého až na to, že rodiče jeho manželky, tedy jeho tchán a tchýně, jezdí na koloběžce. A to jsem nemohla nechat jen tak.
Možná jsem nakonec ty příbuzenské vztahy malinko popletla, raději jsem se na to pak už neptala, ale to nakonec není vůbec důležité. Moje radost z kontaktu na manžele Kubíčovy ostatně nesouvisela s tím, kdo je čí rodič, tchán a tchýně, ani s tím, že tihle dva spolu jezdí na koloběžce, jako s tím, že oba patří do kategorie seniorů, s věkem kolem pětašedesátky. Paní Kubíčová je navíc podle všeho velmi podnikavá žena, s velkým smyslem pro humor a pro dobrodružství: ke koloběhu totiž přivedla nejen manžela, ale také vnoučata a co byste asi neuvěřili i stejně staré kamarádky. A tak jsem je samosebou musela požádat o rozhovor. A protože na koloběžce jezdí jak paní Zdeňka, tak i pan Jiří, byla jsem moc ráda, že se do rozhovoru zapojili oba.
Jaký je váš vztah ke sportu?
Zdeňka Kubíčová: Sportujeme celý život, jsme bývalí učitelé, tak to k naší profesi tak nějak patří. Dobře plavu, lyžuji a jezdím na kole, zúčastňuji se všech možných akcí, ale přiznávám, že se na mě často čeká. Míčové hry mi moc nejdou, ale teď třeba „trénuji“ nejmladšího vnoučka fotbal a jaké dělá pokroky. 🙂 No a můj manžel je z venkova, a tak na kole a na bruslích prakticky vyrostl.
A kde se u vás vzala koloběžka?
Zdeňka Kubíčová: Hned jak se objevily první koloběžky, koupila jsem dvě. Abychom mohli jezdit spolu s manželem. Ale byly to ty s maličkými kolečky, na kterých se dalo jezdit pouze po silnici. Zdálo se mi to jako dárek k narozeninám úžasně vtipné. Manžel tehdy moc nadšený nebyl, ale posléze se i on zapojil. Teprve později jsem pro nás obstarala koloběžky s většími koly. A to už jsme mohli na cyklostezky i na polní cesty. Jezdili jsme párkrát už i na horách, po Praze i na Istrii nebo na Krétě. Tam jsme byli před osmi lety a měli jsme velký úspěch. Tam nejezdily ani děti a dělníci podél silnic na nás zírali, že jsme asi utekli z nějakého zařízení. 🙂
Jiří Kubíče: Koloběžka byla pro mne vždy symbolem volného dětství. Ale jako dítě jsem měl jen tříkolku, koloběžka se mi řízením osudu vyhnula. Ale co nemáš dnes, můžeš mít zítra nebo taky za padesát let. A tady začíná můj nový život s koloběžkou. Moje velice kreativní žena jednoho dne usoudila, že ke svému životu koloběžku nutně potřebuji. Tu první – skládací s malými plastovými kolečky – jsem dostal k 54. narozeninám s tím, že ji budu používat v malé obci za Prahou. Obec se vyznačovala modernějším vzhledem, asfaltovým povrchem a též značným konvenčním myšlením. Představa, že se v asfaltových uličkách prohání čtyřiapadesátiletý zralý muž, byla pro mě zcela nemyslitelná. Navíc jsem v té době zastával funkci ředitele jedné pražské základní školy, a tak musím sebekriticky přiznat, že tato obec mě jako průkopníka koloběhu nezaznamenala. Koloběžka ale u nás zůstala a dokonce přibyly další, které vždy koupila má žena – snad pro oživení našeho manželského života. 🙂 Pokračovat ve čtení
Kamenných prodejen s koloběžkami v Praze moc není. A tak každá, o které se dozvím, probouzí mou zvědavost a velkou touhu nakouknout majitelům aspoň trochu pod pokličku.