Na koloběžce z kopceeeeeee…

ilustrační foto jízda z kopceJízda z kopce je fajn. Vynahradí vám dřinu, kterou jste do jeho vyšlápnutí investovali a sjezd se vám bude bezesporu líbit, i když vás ta dřina teprve čeká. Vždy ale myslete na svou bezpečnost.
Jak rychle to z kopce pustíte, je jen na vás. Mně stačilo jet 45km rychlostí a po vyšší rychlosti netoužím, zkušení koloběžkáři (odhaduji, že spíš muži) jezdí kolem 70 km/hod. a jsou i borci, kteří to prý umí devadesátkou. Ať jedete jakkoli rychle, pamatujte, že i když je koloběžka celkem bezpečná a padá se z malé výšky, pád při rychlé jízdě z kopce se bez šrámů, odřenin, silničního lišeje a modřin neobejde.
Osobně se snažím své síly a schopnosti nepřeceňovat, jakmile začnu pochybovat a radost z jízdy nahradí obavy, sahám na brzdové páky a brzdím. A na každém kopci, ještě než se to rozjede a hlavně pak, když se to rozjede:

jízda z kopce
Z kopce to jezdí samo a často i rychle
  • držím řidítka oběma rukama
  • jsem připravena okamžitě brzdit
  • dívám se před sebe
  • stojím na noze, na které jsem si jistější (jako pravák na pravé)
  • většinou podřepem snížím těžiště
  • druhou nohu mám na stupátku vedle stojné, případně před stojnou nohou (špičkou na stupátku, patou na špičce stojné nohy). Ale doporučuje se také stát na stupátku oběma nohama diagonálně, špičkami po směru jízdy (vyzkoušela jsem, ale necítím se bezpečně, mám pocit, jako bych byla celá „našišato“).
  • je-li kopec prudký, těžiště přesouvám co nejvíc dozadu – jako při sjezdu na kole. Stojná noha stojí na stupátku až vzadu a v podřepu tlačím hýždě (zadeček) dozadu nad zadní kolo.
  • nezkouším nic nového, ani nenapodobuji zkušené závodníky. Tedy po pravdě: v prudkém kopci stojím na stupátku hezky spořádaně, ale v mírném kopečku, kdy to moc rychle nejede, se občas zkouším „obtáčet“ kolem řidítek i křížit nohu přes nohu. Proč? Prostě se snažím aspoň maličko napodobit zkušené finské závodníky a  trénovat ten jejich ideální sjezdový postoj. (Někdy si to také zkuste! A bacha na rovnováhu!)
  • pokud si přestanu věřit, na nic nečekám a BRZDÍÍÍM! Často jen tak, aby koloběžka zpomalila a hrůzu v očích nahradila radost.

A ještě něco, poznámka spíš pro holky, které jezdí s partnerem: Nehoňte se, nepřeceňujte své síly, pokud jezdíte pro zábavu, nemusíte se překonávat nebo lámat rekordy. A to ani když partner jezdí rychleji a čeká pod kopcem. Pokud s vámi jezdí rád, také rád počká.

A do kopce – jezdíš nebo tlačíš?

ilustrační foto kopecZkušeným koloběžkářům přijdou některé otázky úsměvné. Jak to tak asi na koloběžce do kopce jede, že jo… Kdo to zkusil, ten ví a kdo ne, ten se prostě zeptá. Jisté je jedno: do kopce to fakt moc nejede.
Je úplně jedno, jestli před sebou máte malý nebo velký kopec, na koloběžce i malé stoupání pocítíte téměř okamžitě. To, jestli kopec vyšlápnete či vyjedete, záleží asi na více faktorech: vaší kondici, energii a velikosti kopce (nebo se říká stupni stoupání?). A také na technice jízdy. Jízda do kopce je vždy namáhavější a dokonce i při velkém úsilí pomalá, někdy veeeelmi pomalá. Ale nebojte se ani delšího kopce ani většího stoupání. Ostatně, vždycky můžete seskočit a kopec vedle koloběžky zdolávat pěšky.
V každém případě je při jízdě do kopce nutné zvýšit frekvenci odrazů. To znamená každý odraz zkrátit tak, aby se noha mohla co nejdříve znovu odrazit. Zkrátka musíte dělat kratší a rychlejší odrazy. Pokud odrazy nezrychlíte, z místa se příliš nepohnete. Do kopce je navíc nutné nohy střídat častěji, takže je po 2 až 3 odrazech vyměňte. Podle mých zkušeností na to ale po několika kopcích přijdete sami.

jízda do kopce
Vpředu došlápnu patou a vzadu se zvedám přes špičku

Já osobně jsem si pro jízdu do kopce vytvořila vlastní techniku, kterou střídám s tou klasickou. Odborníci na koloběh se mi možná vysmějí, ale mně se i řada delších (ale ne moc prudkých) stoupání takhle jezdí nejlíp. Stojnou nohu posunu hodně dopředu a odrazovou nohou pokládám na zem v úrovni přední části stupátka. A teď to hlavní – na zem nedošlapuji špičkou, jako při klasickém odrazu, ale nejprve patou. Nohou se pak na chodidle pomalu jakoby zhoupnu (z paty na špičku), přitom se koloběžka pohybuje dopředu. Nohu zvedám ze země až na úrovni zadního kola nebo dokonce za ním přes špičku. Je to sice technika pomalá, do kopce se sunu opravdu pomalu, ale jedu! Tento způsob jízdy používám v kopci i z jiného důvodu – zjistila jsem totiž, že si tímto stylem dám víc do těla. Podřepy stojné nohy jsou hlubší a také při tom nejspíš zapojím i jiné svalové skupiny než obvykle, neboť se svaly na nohách po delším kopci druhý den pěkně ozývají.

No a v prudších a dlouhých kopcích, v místě největšího stoupání, kdy už to opravdu nejede, většinou z koloběžky slezu a jdu pěšky. Už jsem ale také v nadšení z jízdy vedle koloběžky do kopce běžela. A to také není špatný způsob zdolávání kopců – určitě to vyzkoušejte.